U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA

7. května 2012 v 20:32 |  Ukázky z knih
Paulo Coelho


"Řekl's mi, že něco v tomhle městě ti dalo nový směr."
"Myslím, že ano. Ale nemám ještě jistotu, a proto jsem chtěl, abys sem jela se mnou."
"Je to zkouška?"
"Ne. Je to dar. Aby mi pomohla učinil správné rozhodnutí."
"Kdo?"
"Panna Maria."
Panna Maria. Mohlo mě to napadnout. Udivuje mě, že po všech těch letech cestování, objevů a hledání nových obzorů se neodpoutal od představy, kterou jsme o víře měli jako Děti. Alespoň v tomto ohledu jsme se já a naši společní přátelé hodně změnili: už nežijeme pod tíhou viny a hříchu.
"Ani se mi nechce věřit, že se všemi svými zkušenostmi sis zachoval stejnou víru."
"Nezachoval. Ztratil jsem ji a znovu našel."
"Víru v Pannu Marii? V neuskutečnitelně věci, které jsou výplodem lidské fantazie? Měl jsi vůbec někdy nějakou ženu?"
"Ano. Měl jsem mnoho žen."
Cítím osten žárlivosti a ani mě to překvapuje. Zároveň se mi zdá, že jsem znovu nabyla vnitřní rovnováhy, a nerada bych ji ztratila.
"Proč se o Marii mluví jenom jako o Panně? Proč nám Matku Boží neukážou jako obyčejnou ženu, která se neliší od ostatních?"
Dopíjí zbytek vína v láhvi. Ptá se mě, jestli má zajít pro další, ale já už pít nechci.
"Dlužíš mi odpověď. Vždy, když se dostaneme k určitým otázkám, začneš mluvit o něčem jiném."
"Byla to obyčejná žena. Měla ještě další děti. Podle Bible měl Ježíš ještě dva sourozence. Podstata panenského početí spočívá
v něčem jiném: Maria stojí na počátku nové éry. Lidstvo s ní vstupuje do další etapy. Je kosmickou nevěstou. Zemí, která se otevřela nebesům a dala se oplodnit.
Bůh mohl v té chvíli sestoupit na Zem, protože ona měla odvahu přijmout tíhu svého osudu. A změnila se ve Velkou matku."
Nestačím sledovat všechno, co říká a on to na mně pozná.
"Ona je ženskou tváří Boha. Má svoji vlastní božskou podstatu."
Mluví napjatě, přerývaně, jako by páchal nějaký hřích.
"Je tedy bohyní?" ptám se.
Chvíli čekám na odpověď, ale on už zjevně domluvil. Před několika minutami jsem o jeho zbožnosti přemýšlela s ironií. Teď bych spíš řekla, že se rouhá.
"Kdo je Panna Maria? Co je to Bohyně?" snažím se přimět ho, aby pokračoval.
"To je těžké vysvětlit," říká s rostoucími rozpaky. "Mám tady s sebou pár řádků. Jestli chceš, můžeš si je přečíst."
"Teď si nic číst nebudu. Vysvětli mi to sám," naléhám.
Ohlíží se po láhvi, ale ta už je prázdná. Už ani nevíme, co nás k té studni dovedlo. Odehrává se něco důležitého. Jako by se pod vlivem jeho slov stal zázrak.
"Tak mluv!" nedám se odbýt.
"Jejím symbolem je voda a mlha, která ji zahaluje. Voda je projevem Bohyně."
I když ještě stále nerozumím tomu, co říká, zdá se mi, že mlha ožívá a mění se v něco posvátného.
"Nechci ti dělat přednášku z historie. Jestli tě to zajímá, přečti si, co tady mám. Musím tě však upozornit, že tato žena. Bohyně, Panna Maria, posvátná svatozář nad židovskou archou úmluvy. Velká matka, Ísis. Sofia, otrokyně a paní, nechybí v žádném náboženství. Upadla v zapomnění, zakazovali ji, utajovali, ale její kult přetrval tisíciletí a žije dodnes."
"Jednou z tváří Boha je tvář ženy."
Pohlédla jsem mu do obličeje. Upíral pohled na mlhu před námi a jeho oči zářily vzrušením. Bylo zřejmě, že bude pokračovat i bez mého naléhání.

 


Aktuální články

Reklama