VÁNOČNÍ ČAS

22. prosince 2013 v 21:37 |  Pro potěchu duše

Vánoční dobo krásná, jsi vzácná jak lilie rozkvetlá ve sněhu, jak čistý pramen vody v bouři, vonná růže uprostřed kamení.
Jak tě mám vzít do rukou, abys mi v dlani neuvadla, voněla celé dny a dosvědčila, že Kristus do Země zavítal a přišel i ke mně, který ještě neumí pohostit láskou nejvzácnější návštěvu.
Vánoční dobo milá, mne těšící, rozdej svůj posvátný vliv, ať způsobíš ve mně rozkvět onoho poupátka duchovního citu, který se v nitru objevil jak spadlý z nebe, duši podaný jak růže květ.
Vánoční dobo tichá, ztiš mne a veď na hlubinu, ať vyjde z mělkých vod myšlení do středu mystických pramenů života . . .

Světlo ze Světla, rozsviť se nade mnou a tak mi dej znamení, že o mne víš, kde jsem a kam mám jít dnes, zítra i za tisíciletí.
Rozhoř se a oblévej mne v tento čas jasnými i silnými paprsky Božího smilování s člověkem, s lidskou duší.
Zasviť mi na cestu Zemí, pokud jsem na ní slabým poutníkem, bloudícím údolím stínů smrti, i tam, kam jdu za Tvým zavoláním k vysokému horizontu cest andělských.
Zjasni mi všechno, co přede mnou stojí jako černý stín obav a úzkostí, aby radost a pokoj zůstal v srdci i když odejde vánoční čas a všední dny budou jak zaprášená cesta krajem kamení.
Dej svou záři a jas jako dar osvícení. z něhož budu brát vnitřní radu v hodinách tíže a bezradnosti v úkolech člověka, který uprostřed zla má postavit chrám duchovní svatosti.
Stůj nade mnou jak hvězda spásy, abych měl ujištění, že mne doprovázíš v myšlení, že jsi se mnou v mém cítění, v mé duchovní i lidské práci.
Světlo vánoční, tajemně krásné, vytvoř si ve mně své sídlo, základnu pevnou, z níž budeš vycházet k záření na Zemi a do všech srdcí . . .

Já, duše lidská, mám klíče k radosti od té divuplné chvíle, kdy jsi Ty, Kriste, Synu Boží, v betlémské pláni zvěstoval svůj příchod.
Klíče k radosti jsi poslal do rukou všem lidem a tak dal oblažující naději, že pominou dny, v nichž duše úpí, že přejde duševní noc a zářivý den života vyvstane jak nový zázrak Stvořitele, nový krásný den lásky i její živá skutečnost; její ulomený květ se napřímí i v rukou člověka a zavoní jeho světem jak zavlažený sad růží.
Klíče k radosti srdce mám v rukou - pevně je držím jak vzácný poklad, aby mi je nic z tohoto světa neodňalo; vkládám je do hlubiny srdce, kde je bezpečný úkryt přede vším zlým. Tam je sídlo krásných vzpomínek a pevných nadějí, prameny sil lásky Boží. Tam buďte uloženy klíče k radosti mé i všech duší až do onoho okamžiku, kdy vyzvedne vás ruka Krista a otevře vámi život ve věčné radosti vánoční . . .
Božena Cibulková - Vánoční modlitby







Vánoční pohádka

Za oknem padal sníh. Padal celý den a noc. Celý dům, i ulice, celé město bylo bílé. Jakoby zbělel celý svět. Malý Lukáš seděl u okna a pozoroval padající vločky.
"Maminka říkala," přemýšlel ten malý klučina "že k nám přijde Ježíšek." Kroutil hlavou. "Prý k nám přijde už zítra a přinese pod stromeček spoustu dárků k Vánocům."
Seskočil ze židle a šel se podívat na Betlém. "Ale jak k nám může přijít takové malé miminko. A ještě něco nést s sebou." Opřel se a prohlížel si postavičky. Byly tam ovečky a pastýři, tři králové s dary, anděl nad chlévem, kravička a oslík, malé jesličky s Ježíškem a Josef s Marií, jak se nad ním sklánějí. "To ať mi nikdo neříká," pokračoval Lukášek v mudrování, "že takové malé děťátko umí chodit. Já si dobře pamatuju sousedovic Matěje. Toho museli vozit v kočárku. A jak dlouho mu to trvalo než začal cupitat!"
"Lukáši!" zavolala z kuchyně maminka, "Pojď se podívat na vánočku. Ta se letos povedla." Vytáhla z trouby vonící pečivo. Mandličky, rozinky. Hmmm, to má Lukáš moc rád. "Dáš mi kousek?" zeptal se. "Musíš chvíli počkat," usmála se maminka, "Ještě je horká. Ale až vystydne, ukrojím Ti pořádný kus."
Pak zdobili stromeček, rovnali cukroví na mísy a vyprávěli si.
Když byl čas celý modrý tmou, šel malý Lukáš spát. Tatínek ho přikryl až po bradu a maminka mu dala pusu na čelo.
"Ať se Ti něco hezkého zdá." A Lukášovi se zdál krásný sen o prvních Vánocích.
Byla krásná teplá noc. Nikde ani kousek sněhu. Zářící hvězdy na obloze. Polní cestou se k Betlému blížili dva lidé. Žena seděla na oslátku, muž je vedl za uzdu. "Vždyť to je Josef a Marie," povídá si ze sna Lukášek. A dívá se dál.
Marie s Josefem přijeli do města, byla už noc.
"Zítra začíná sčítání lidu. Nevím, jestli ještě najdeme místo ke spaní." Josef se otočil na ženu.
"Nevadí," usmála se Marie. "Něco určitě najdeme." Nakonec museli spát v chlévě, na kupě sena. Město bylo plné. Všechny postýlky už byly obsazené. A právě, když hvězdy nad Betlémem zasvítily nejsilněji, narodil se jim syn. Drobounké miminko. Marie unavená usnula. Josef se nemohl na dítě vynadívat.
Když tu:
"Klepy, klep." Josef se lekl: "Další nocležníci." Ale pak si řekl: "I co, vejdeme se všichni." A otevřel. Byli to pastýři. Nesli dary a vyprávěli, že je vedla hvězdy a že hledají děťátko, právě narozené.
"Marie, vzbuď se." zatřásl jí za rameno, "K našemu Ježíškovi přišli pastýři." A Marie povídá:
"I to se Ti Josefe něco zdá. Kdopak by byl pozdě ještě na cestě?" A chtěla znovu usnout.
Když tu:
"Klepy, klep." Josef se lekl: "Další pastýři. "Ještě jich přijde pár a nebude tu místo k spaní už ani pro nás." Ale otevřel. Byli to tři králové. Nesli dary a vyprávěli:
"Vedla nás hvězda. Daleká byla cesta. Hledáme krále, který se právě narodil." Marie kouká chvíli na pastýře, chvíli na krále a nestačí se divit.
Když tu:
"Klepy, klep." Otevřely se dveře a vešla maminka. "Lukáši vstávej. Je Štědrý den."
Lukáš otevřel oči a dívá se překvapeně na maminku. "Ty jsi také v Betlémě u Ježíška?" A maminka se smála.
"Copak bych tam dělala?" Sedla si na postýlku. "Tobě se jistě něco zdálo."
A pak už běžel den jak voda v potoce. Brzy byl zase večer. Stromeček svítil a cukroví vonělo. Lukášek se nemohl dočkat. Pak zazvonil zvonec a pod stromečkem bylo spoustu dárků. Pro maminku, pro tatínka a také pro Lukáška. A všichni měli radost. Ale největší měl Lukášek. Byl šťastný, že jsou tu Vánoce, dárky, maminka s tatínkem a také že tu je on. Vyskočil, otevřel okno a volal:
"Děkuju Ti, Ježíšku!!!" Vločky tiše padaly tmou. A Lukášek si v koutku duše říkal:
"Možná jsou to ty dary od tří králů a ke stromečkům je roznášejí pastýři." A už se tím netrápil.

Vánoční pohádky Z.Poslpíšilová
 


Aktuální články

Reklama