KAŽDÁ DUŠE SE POTŘEBUJE ČAS OD ČASU STÁHNOUT Z OKOLNÍHO SVĚTA

20. února 2014 v 8:30 |  Matka Příroda
Každá duše se potřebuje čas od času stáhnout z okolního světa



Každá duše se potřebuje čas od času stáhnout z okolního světa, aby našla mír, který přesahuje veškeré chápání. Každá duše potřebuje najít vyrovnanost, a k tomu může dojít jen v míru a klidu. Jakmile dojde k vnitřnímu vyrovnání, můžeš jít kamkoliv a dělat cokoliv, aniž by tě nějak ovlivnil vnější chaos. Pronikneš do tajemného místa Nejvyššího. Nalezneš svou Jednotu se Mnou, která ti umožní pokračovat, když budeš mít pocit, že jsi u konce svých sil a už nemůžeš jít ani o krok dále. Tvé kroky do neznáma, umocněné vírou v Mou sílu, vykonají zázraky a změní tvůj život. Tyto kroky způsobí, že nemožné se stane možným, a snesou Mé království na Zem. Směřuj stále k tomuto cíli. Proměňuj se, a to rychle, je-li změna nutná.
Já jsem vždy s tebou. Spočiň ve Mně.
Najdi své nebe na Zemi.
E.Caddyová


Co odvál vítr
Na trávníku v městském parku se pod hřejivým jarním sluncem objevily zubaté a silné listy pampelišky. Jedna z nich vystavila na odiv nádherný žlutý květ, nevinný, zlatý a zářivý jako květnový západ slunce. Po nějaké době se květ změnil v lehoučkou kouli, ozdobenou chun­delatým pápeřím, které na tenkých nožkách vyrůstalo ze semínek tísnících se v kulatém středu.
A co se malá semínka napřemýšlela! Kolik snů jim přinesl večerní vánek, když si první cvrčkové zkoušeli své serenády.
"Kde budeme klíčit?"
"Kdoví?"
"To ví jen vítr."
Jednou ráno se neviditelné a silné prsty větru zmoc­nily lehoučké koule. Semínka se s ním rozlétla na svých padáčcích.
"Sbohem... sbohem," loučila se semínka.

Většina z nich dopadla na dobrou půdu záhonků a luk, ale jedno, to nejmenší, jen kousek popolétlo a svůj krátký let skončilo v prasklině betonového chodníku. Vítr a déšť tam nanesl trochu prachu, tak ubohého ve srovnání s dobrou, hutnou zemí trávníku.
"Ale všechno to tu patří jenom mně!" řeklo si semínko. Dvakrát se nerozmýšlelo, pořádně se zavrtalo a hned se dalo do zapouštění kořínků.
Před prasklinou v betonu stála kulhavá a počmáraná lavička. Právě na ni si často sedal jeden mladík.
Vypadal utrápeně a neklidně těkal pohledem sem tam. Srdce mu zastíraly černé mraky a ruce měl pořád zaťaté v pěsti.
Když zpozoroval, jak si dva zubaté jasně zelené lís­tečky razí cestu betonem, hořce se usmál: "Nedokážeš to! Jsi jako já!" A zašlápl je zpátky.
Ale druhý den uviděl, že se lístky znovu zvedly a místo dvou byly čtyři.
Od toho okamžiku už od tvrdohlavé a odvážné rost­linky nedokázal odtrhnout oči. Za několik dní vyrazil květ. Byl jasně žlutý jako výkřik štěstí.
Poprvé po tak dlouhé době sklíčený mladík ucítil, že se nevole a hořkost, která ho uvnitř tížila, začíná roz­plývat. Zase zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rukou sevřenou v pěst pořádně bouchl do opěradla lavičky a vy­křikl: "Ale jistě! My to dokážeme!"
Chtělo se mu plakat i smát. Prsty pohladil žlutou hlavičku květu.
Rostliny vnímají lásku a dobrotu lidských bytostí. Pro malou a odvážnou pampelišku bylo mladíkovo pohlazení tou nejkrásnější věcí na světě.

Neptej se větru, proč tě donesl tam, kde jsi. I když tě dusí beton, zapouštěj kořeny a žij.
Ty jsi poselství.
I tyto drobné příběhy jsou semínky nesenými větrem. Kde přistanou a co vykonají, to ví jen vítr.


Bruna Ferrera - Příběhy pro potěchu duše



Použítí textů, afirmací, meditací je na vlastní zodpovědnost, šíření vámi vybraného textu prosíme v původní podobě s uvedením odkazu na naše stránky www.duhovenebe.blog.cz . Děkujeme.







 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama