KYTICE

28. července 2014 v 21:58 |  Matka Příroda

Venku v zahradě kvetly nejkrásnější letní květiny.
Mladá paní, stojící nahoře na terase si pomyslila: "Natrhám si kytici květů!"
Vstala a vzala si rukavice, nůžky a košíček. Sestoupila po širokých schodech a stanula ve svém pestrém letním šatu, sama jsouc podobna květinám, pod vonějící nádherou květin. Kolem mladé ženy všude samý bzukot a pozdní polední slunce opřádalo její postavu zlatými nitkami. Jemné hlasy oddychující přírody se začaly hlasitě ozývat při její práci.
Již dávno naslouchala žena s otevřenou duší těmto hlasům, tak zřetelně však jako dnes dosud nikdy nedorážely. Byl horký den, mnoho povadlo, všude visely zvadlé hlavičky a jí se zdálo, že to na ni volá se všech stran:
"Zde musíš řezat, aby se nám mohlo dále dařit!"
Tak žena nejdříve uřezala zvadlé květiny a učinila pořádek. Potom však nasbírala do svého malého košíčku pestrou hojnost keříčků a rostlinek, až se bránil přijmout ještě více květin. S bohatým nákladem se vrátila na terasu a přinesla misky a vázy, aby květiny urovnala.
Bylo to, jako by hlasy zahrady přišly s květinami na terasu, neboť stále to ještě kolem ní šeptalo a nyní se jí dokonce zdálo, že se lehounká ruka klade na její a že ji jemným tlakem vede, aby volila mezi květinami na stole rozprostřenými. Bylo to jako ve snu a přece byla mladá žena v úplně bdělém stavu, vždyť si byla vědoma všeho, co koná. Hlasy však, jež jí zpívaly v lesklé nádheře zahrady, stávaly se čím dále tím hlasitější a jako by pěly chválu věčného Boha.
Ponenáhlu vynikal z tohoto něžného chóru šeptajících přátel světla jeden hlas a ten pravil:
"Pojď, Ilio! Svážeme si kytici tvých pozemských životů!"
Mladá paní si pomyslila: "Vždyť já se Ilia nejmenuji" a přece hned věděla, že jest to její jméno z pradávných dob. Zdráhavě sáhla do hromady květin a jsouc vedena neviditelnou rukou, uchopila jemně zelený kvítek.
Hlas počal opět šeptat: "Lidský život se podobá květinám, dokud se ještě chce zachvívat podle vůle Pána jako ony, jež kvetou jedině na počest pravěčného. Běda člověku, klesne-li tak hluboko, že ho poslední paprsek světla musí opustit.
Ilio, vijeme kytici tvého života, který by se rád stal věncem. Často jsi byla na zemi během tisíciletí. Vybereme jen jednotlivé květiny, jež jsou symboly pro putování tvého ducha. Začněme!
V ruce máš resedu. Taková jsi byla, když jsi přišla na zemi po prvé. Bylas skromná a jemná a vůně čistoty tryskala z tvého srdce. Něžný kvítku, tenkráte jsi dala svým mnoho požehnáni a radosti.
Orlíček! Vesele jako rolnička se houpá bleděmodrý květ na stonku, vesele rozpíná do široka své lístečky. Tak jsi se smála i ty, i ty jsi tak svou náruč rozvírala žádoucně hledajíc, ale ještě dosud chráněna silou, s níž jsi na zem přišla. Ilio! To tě lákala mnohá přání, svůdný lesklý život.
Svítící flox! Ten nežije dlouho, květy jeho brzy opadají. Tobě byly dány krátké životy na zemi, neboť v mezidobích jsi měla proputovat po dlouhých cestách cizími světy, aby duch tvůj uzrál. Staletí jsi nepřišla na zemi.
Vezmi bílý karafiát! Bylas také tak jemná a útlá, ale silná vůně skličovala, už tě neměl každý rád jako dříve, ale ještě se tvé roucho skvělo bělostí, i když tě již opřádaly stíny budoucnosti. Ilio, víš ještě, jak jsi byla kdysi krásná?"
Mladá paní snivě přikývla a sáhla opět do hromady květin.
"Šalvěj jest zářivě červená," pokračoval hlas. "Pyšně zvedá své květy, její barva plane do daleka a volá: "Utrhni mne, abych tě těšila!"
Ach, Ilio, tenkrát jsme počaly pro tebe truchlit, neboť jsme viděly, jak se tvá krása oddává ješitnosti. Světelné nitky čistoty jsi tenkráte jen nedbale držela a raději ses přidržovala lesklých šperků a tretek. Svou pýchou a lehkovážností jsi si sama způsobila první zkalení trpkého zvratného působení.
Couváš před popínavou růží, která kvete s mnohými sestrami, ale na níž leží padlí; nedaří se jí dobře. Musí býti ořezávána a zalévána a přece se nemoci nemůže zbavit. Stojí tu nuzně, ale houževnatě a píchá nesčetnými trny. Do života vstoupila trpkost a místo skromného se sklánění přichází reptání na Pána Boha. Země tě poutala, hnala tě touha po moci, temnu jsi kráčela vstříc.
Ano, jen uchop tu pyšnou jiřinu! Jest obrovská a zdá se tak krásná a bez poskvrny. A rozhrň lístky a uvidíš červa, jenž ji kradmo ničí.
Hrozíš se toho, Ilio? I nám se tak dálo, když jsme tě viděly v tvé nádheře a kráse, ale se srdcem chladným a rozervaným touhou po moci s jinými špatnými pudy. Plač, Ilio, nad budoucími dny země, vyrostlými pustě a bez světla ve světle, strnulými a usychajícími jako malá slaměnka. Jako pestrý plášť kolem vychrtlého neplodného těla, tak visí kolem spícího ducha v nedbalém živoření neužitečné životy. Znovu a znovu jsi byla přitahována stejným druhem a štvána pozemským životem, až bolest, jež opětovně strhávala zkamenělý obal, tě uvolnila a první touha po světle se probudila.
Ilio, musela jsi se státi malou. Musela jsi sloužit těm, nad nimiž jsi kdysi vládla, musela jsi trpěti pýchou a chladem tam, kde jsi kdysi sama zraňovala a musela jsi svou lásku darovat těm, jimiž jsi kdysi opovrhovala a jimž jsi se vysmívala.
Čím vším jsi to tedy byla? Sedmikráskou, hluchavkou, knotovkou, řeřišnicí, fialkou. Malá a nepatrná jsi kráčela životem, ale touha po čistotě a světle byla v tobě a pomáhala ti dále. Viděla jsi Spasitele a stala ses bdělou ve víře. Jeho obraz zůstal v tvém duchu a dodnes v tobě žije k tvému požehnání.
Ještě scházejí v tvé kytici malé, nepatrné květiny, ale ty přidáš ještě dnes, Ilio, neboť z kytice se chce státi věnec. Na tvé životní pouti bylo rozseto mnoho lásky, bralas a dávalas a do toho jsi sila trny a ty jsi pak opět sklízela a vše bylo tak, jak jsi si toho zasloužila, neboť činy pravěčného Boha neznají nespravedlnosti.
Tvé životy se podobaly květinám a přece tu byl rozdíl, poněvadž jsi kráčela svými vlastními cestami, na nichž jsi zapomněla na svého Tvůrce. Žila jsi, aniž jsi Bohu děkovala za Jeho dobrotu. Ilio, víš to ještě?"
Mladá paní se rozechvěně zadívala před sebe. Co to vše jen na ni doráželo!
"Které květině se asi podobám nyní," pomyslila si a hned jí bylo odpověděno:
"Zvonečku a brzy s ostatními zvonky zvoněním uvítáš světlo, jež chce k tobě zavítat, Ilio!"
Žena se blaženě zeptala: "A zavítá ke mně?"
"Budeš smět uzřít jeho záři, ale sama ji musíš hledat a nalézti. Ve tvé kytici chybí ještě jedna květina, která jest pro tebe klíčem k věčnosti."
"Jak se jmenuje?" chtěla žena vědět, ale již jen krátké odpovědi se jí dostalo:
"Přemýšlej, když máš v ruce drobné květiny a budeš mít klíč."
Kolem ženy se rozhostilo ticho. Mlčky rovnala květiny do váz a nechala si jen, malou kytičku, kterou si zvolila při šepotu květin.
Tu zazněl jásot z dětského hrdla:
"Matko !"
Otevřenými dveřmi spěchala k ní její dvojčátka, celá rozpálená a plna radosti, majíce čepičky na zlatých hlavách zcela nakřivo.
Plní horlivosti volali: "Tu!" A každý z nich chtěl býti prvním. Malýma, baculatýma ručkama kladli polouvadlé květinky matce do klína. Ta je uchopila a zadívala se na ně, byly to sedmikrásky, hluchavky, knotovky, řeřišnice a zvonečky.
"To máš radost, není-liž pravda?" zvolal Gerd a zadíval se smějícíma se očima na matku.
Jáchym ho přerušil: "Ale otec má ještě mnohem krásnější!" a tu se již také na prahu objevil otec, maje v rukou dlouhou kytici obalenou papírem.
Po krátkém pozdravu pravil: "To mi dala pro tebe Markétka" a rozbalil papír. Bylo vidět jasný liliový stonek, utvořený jakoby z vosku.
A mladou paní to projelo jako blesk. Děti přinesly zbývající květiny ke kytici života, její muž však jí dal květinu, již si teprve musela získávat, světelné znamení čistoty.
"Maminka pláče!" pravil Gerd a z lítosti stáhl ústečka.
Ale maminka se slzami v očích smála a tak mohla dvojčata bezstarostně vypravovat dále o své podivuhodné návštěvě u tety Markétky. Muž však ovinul rámě kolem ramene své choti a potichu pravil:
"Tedy Markétka opět uhodla to pravé, když mi dávala lilii, pravíc při tom, že ji dnes musíš dostat. Jest to docela zvláštní člověk a vyprávěla mi tolik o čem dlužno přemýšlet. Až budou děti v posteli budu ti o tom vyprávět obšírněji."
Tu bylo mladé ženě, jako by slyšela zvonit četné jemné zvonečky a bylo jí slavnostně okolo srdce, bylo jí, jako by ještě dnes směla uzřít z dálky záři světla, po němž toužila po tolik lidských životů.

Maria Halseband www.zenavesvetle.cz





 


Aktuální články

Reklama