VELIKONOCE JSOU SVÁTKY ...

25. března 2016 v 0:11 |  Cesta Světla

Velikonoce jako svátky probouzejícího se života,
ukazují na Boha jako na dárce života,
kterému není nikdo lhostejný.
Nikdo.





Důležitější než připomínka je ale význam Velikonoc. Tento svátek vychází na jaro, a proto někdy říkáme "svátky jara". Možná, že někteří lidé cítí při návratu jara "novou mízu", a někdy dokonce i uprostřed našich měst cítíme nový dech života. Velikonoční poselství ukazuje, že existuje ještě jiná dimenze života, než tento život časný. Ukazuje nám, že kdesi hluboko v nás nosíme touhu po dokonalosti, kráse, lásce, porozumění, hodnotě a dalších úžasných vlastnostech.



O Velikonocích se cosi událo nejen s Ježíšem, ale i s námi.

Protože vystoupil k Otci a žije uprostřed nás, je naším "spoluhráčem", máme mezi sebou toho, o něhož jediného nám opravdu může jít. Jistě, vrátil se k Otci, aby nám u něho připravil příbytek.

My
v něm ještě nebydlíme, dovršení dějin ještě nenastalo.

Avšak - tak smíme pozměnit výrok z listu
Koloským - Kristus, naděje naší slávy, je v našem
středu.

V něm začala budoucnost, aniž by přestala být budoucností.

Ale to, co spojuje naši přítomnost s naší budoucností, není něco, nýbrž někdo - Kristus.








Když překonal Kristus, láska Boha, smrt lidského života, tu vlastní rukou sňal hrobový příkrov z duše, aby i ona vstala z mrtvých, aby v ní zazpíval nový život, nový rozkvět, aby ruku v ruce se Vzkřísitelem nastoupila znovu duchovní cestu, obnovila svou původní krásu.

Na obloze jejího duchovního života se rozzářilo nesmírné, krásné Slunce. V jeho životodárné síle, v jeho teple, rozkvete jako nádherný květ nebeské zahrady. Utrpení zavlažilo její kořen v zemi rostoucí a on znovu ožívá a zazelená se novými výhonky. A Slunce, Kristus vzkříšený a Jeho láska, přitáhne lodyhu květů, které v ní rozkvetou, na svém paprsku přímo do své náruče.

Aby si duše zůstala vědoma těchto posvátných a tajemných věcí, denně dnem vzkříšení Páně počínajíc po celý čas velikonoční v mysli si představuje a v citu opakuje:

Jsem květem uloženým ke spánku. Slunce, Kristus, mne probudil k novému životu, obnovil mou duchovní sílu teplem své lásky, která mi svítí a prozařuje mé zimomřivé nitro, zeslabené dlouhým duchovním spánkem.

Otvírám vstříc náruč svému Slunci, Kristu vzkříšenému, a přijímám od Něho světlo a teplo, přijímám sílu pro vzkříšení sebe k novému životu.

Přitom lze i ruce rozpřáhnout k neviditelnému Slunci, vzkříšenému Kristu, po chvíli na prsou zkřížit v hluboké úctě a pokoře i vděčnosti a modlit se:

Děkuji Ti, Kriste, za Tvé nesmírné vykupitelské dílo.

Děkuji Ti za milosti, které mě obnovily k novému krásnému žití po Tvém boku ve světle Tvém i v lásce Tvé, jíž kráčí svatí Boží, vykoupení Tvou krví, krví Beránkovou.

Díky a chvála Tobě.


Božena Cibulková
 


Aktuální články

Reklama